A vítr bije do stromů se chvících
poslední suché listí trhaje.
Sta a sta očí žlutých mžikajících
se dívá rozčileně do kraje.
Hlas hodin, štěkot psů se z dálky nese,
písknutí vlaků – vítr zvuky ty
posměšně v černá pole rozetřese
a výská zdarem tím jak opitý.
A rve i mě, jenž nocí tou se beru,
jak kořistí též jeho bych už byl – –
v dalekých lesích byl jsem k podvečeru,
noc klesla na zem, já se opozdil.
A žluté oči už se zavírají,
čekáním marným, bděním zmoženy.
Noc beze hvězd je v širém černém kraji
a já v ní sám a vítr šílený.