Ty znáš mé ledví, králů králi, ty vidíš vše a přispěješ, jsem srdcem tvým, jak skála stálý, tys doufání mé, štít a věž.
Mí druzi prolili krev svoji pro slávu tvou – já zachoval se pro ni krve ve příboji a pro ni jenom žiji dál.
Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy, jich ruce tisknu zbrocené – však v duši chovám odkaz drahý své máti dávno ztracené.
Mně v oči zří, vím, vniknout touží k dnu duše, střehou každý dech, kol lůžka se mi v noci plouží, zda v bezvolných se zradím snech.
Král, švakr můj, se žitím plíží jak Kain, tvůj znamenaný vrah, krev prolitá mu duši tíží a oči z tvého soudu strach.
Ta Catarina, máť mé ženy a domu osud neblahý, má stále na mne nastraženy zrak, slůvka, špehy, úvahy.
A žena moje – hříšná, skvělá, však znáš ji, Pane, jistě líp, jde za rozkoší svého těla a sije kolem žert a vtip.
Sám nejsem také z světců řady, i to víš, Pane: honím rád, rád kostkuji a kvítek mladý k svým ňadrům tisknu častokrát –
A při tom všem – vždyť, víš to všecko – já duší svoji jsem vždy tam, kde rost jsem jako čisté děcko a neznal šalbu, mam a klam.
Tam v Pau, v svém hradě, u své matky a děda jak tvůj květ jsem žil pod nebem tvým svůj život sladký a tobě, Pane, blízko byl.
Tak do dnes stojí moje duše. Mdlé tělo hřeší, Pane můj, však hřeší slepě jen a hluše – tys při mně stál – dál při mně stůj!
A víš, že čekám... Tvého kynu, tvé vůle až se ozve hlas: Můj sluho, Henry, povstaň k činu a meč svůj pro mé jméno tas!
Cookies on Poetry Cove