Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš, zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí od oné noci, kdy dal mordovati kacíře hugenottské. – Z toho okna
sám tenkrát střílel – netrefil či trefil, je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. – A potom začal takhle – – týden na to už vyběh z ložnice své bled a zděšen –
zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati Henryho Navarrského – Henry přišel a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky? A klnou, vzdychají a utíkají!
Tak jako ondy! – – Do města mě poslal ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly ulice tiché, nikde ani hlesu, jen hvězdy šuměly. – A takhle řádí
noc každou. – Ve dne komnatami chodí, najednou koně sedlat dá a jezdí po lesích kdesi, po polích a lukách do pozdní noci – utýrat chce tělo,
by zatoužilo po necitném spánku. – Do očí člověku se nepodívá, a ptá-li se, pak nechce odpovědi. – Na dvoře postavit dal kovadlinu
a těžkým kladivem – sám nezvednu ho – tři, čtyři hodiny v ní vztekle bije, až zmožen na lůžko se dopotácí – však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí;
královna matka na oči mu nesmí a přijde-li, pak zasype ji kletbou a výčitkami, – k slovu nepřipustí, a když už slov a hlasu k službě není,
odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil si několikrát, podal musketu svou jednomu z gardy, sám pak vyložil se daleko z okna, aby lépe viděl –
a gardist nabil, střelil, ale rána roztrhla hlaveň – bylo po musketě. Tak připadá mi, musketou že takou král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh,
a hlaveň praskla – byla slabé práce. – A Guise hrál – povídali – ondy v kostky a hodil na stůl – náhle pod kostkami se objevily kapky čerstvé krve –
a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. – Tak chodí to zde – odvykáme řeči, až na tu, jíž se maně ze sna křičí – Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí
nad naším Louvrem – dlouhé ohony své, planoucí strašně, zase zlobně kříží, jakby to byly nepřátelské meče – A město spí – – Ve jménu Boha Otce
i Syna, Ducha – Trojice ty svatá, buď aspoň duším našim milosrdna!
Cookies on Poetry Cove