Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia, Toledo, Contarelli – rychle ke mně! Co nejrychleji! Mžikem zameškaným rok blaženého žití utrácíte! –
Ten list zde – hleďte – bílá holubice, jež vracela se k arše Noemově, nemohla ratolístkou v drobném zobci nést zprávy jásavější! – Salviati,
náš nuncius, tak z Paříže nám píše – však na kolena! Te deum laudamus! Jak děkovati tobě, Hospodine, žes nedal potupy vzít církvi svojí,
však oslavil ji září neskonalou?! Jak děkovat ti máme, velký Bože, my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil stesk nekonečný úpěnlivých proseb
a šíji nepřátel dal milostivě za podnož nohám našim?! Hallelujah! To není snem, jejž anděl Páně dává v potěchu očím touhou unaveným –
to stalo se... Vy, bratři na vinici, vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali a vybízeli francouzského krále k rozhodným činům proti pleveli té,
již do pšenice Páně po Francii syn pekelného hospodáře, Calvin, k radosti svého roditele zasil. My prosili i hrozili, my dali
z desátků církve, co jsme dáti mohli, a všecko marně. Vy to víte, bratři. Však musilo se sželet Hospodinu hořkostí našich, neboť věc se stala,
když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi. To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu, jejž památkou má svatý Bartoloměj,
k rozkazu francouzského Majestátu byl zabit admiral a zbiti všichni ti Hugenoti, kteří do Paříže se sjeli k svatbě Navarry. A na sta
jich v bytech leželo a na ulicích a v proudech řeky. A když takto hlava, nemohly ovšem zaháleti údy: na dvacet tisíc Hugenotů zbito
je po Francii, a co dím vám toto, dál meče andělů jdou rolí Páně a sečou, bijí – Te deum laudamus!, Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské
hněv jeho doleh, Sennacherib leží, trup člověka, na poli hříchů svojich. Jak stará Jezabel, byl oknem svržen ten ďábel Coligny, a dole dobit,
Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu a pravici – pak šibenici dali, trůn důstojný, pro trup té černé duše. A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil
po prchajících kacířích a lotrech, jsa příkladem tak lidu křesťanskému, a lid ten věru hoden je, být nazván vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem
a do obydlí spících vrážel spěchem nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny, jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs, od starců až k těm, kteří požívali
prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi v ložnici pána svého zbiti byli, až krev jich valným proudem postříkala svatební lože jejich velitele.
Je věru chybou, šetřeno že bylo Navarry toho – Hugenot ten ovšem se přiznal k svaté katolické víře a držán nyní v Louvru pod dozorem,
však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí, by obavy mé bezpodstatny byly! Je vykonána slavná věc a velká, dán panovníkům všem tu zářný příklad –
i chceme vděčně čin ten oslaviti. Nechť peníz pamětní nám vyhotoví náš rytec: na líci budiž obraz, pastýře věrných, na rubu pak výjev,
jak anděl Páně pod znamením kříže kacíře tepe mečem obnaženým. Ugonottorum strages – budiž nápis a leta Páně počet, jak jej píšem.
A zítra všechny zvony římských chrámů ať rozvučí se; kazatelé kažtež o věci této, načež zpíváno buď Tedeum slavné; s Andělského hradu
nechť z kusů bijí, nelitují prachu – – ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen všech městských budov radostí se třesou nad slávou zvítězení věci Boží!
Vy, Toledo, můj synu, kazateli, hlas jasný máte, přečtěte nám nyní list nunciův, sám čet jsem již a řekl vám obsah jeho – ale také zprávy
se dvakrát, třikrát poslouchati mohou a vždy zní líbezněj a radostněji...
Cookies on Poetry Cove