Tma... Velké hvězdy hoří ve výši
a třepot jejich kovově znít zdá se...
Mdle vyvstávají šedé plochy zdí
a těla sloupů z nekonečných stínů.
Ulicí pustou hluk se rozlehl
a pochodní zář po domech se šine
a s nosítkami projdou otroci,
kde senator spit od hodů se vrací.
V sloupoví chrámu žebrák vzbuzený
mrzutě mhouří oči s tichou kletbou.
A zase ticho... Stará hetera,
jež od hradeb sem na lov zabloudila,
tmou pátrá umdlenýma očima
tichounce vznášejíc se podél domů
a zmizí kdes, neb blyskly lucerny
praetorské stráže, která nezná žertů...
Tma tichá... Spí v ní pevně dole Řím
a nad ním hvězdy ze sna tiše zvučí...