Jak talíř stříbrný stál malý měsíc
nad staroměstským rynkem. Světlo jeho
na šupinatých věžích Týna tkvělo,
blyštělo v oknech starých spících domů,
v nichž tu a tam jen žluté světlo hlásí,
že bdí zde člověk. Voda hučí z dálky,
vlak chvilkou zaduní a pískne kdesi,
a černé auto letí s hřmotným vztekem
do některé z těch tmavých tichých ulic.
Přes ozářené náměstí jde vojín.
Sklopená hlava dívá se jen k zemi,
jde k Radnici a do ní. Vejde v kapli,
otvírá hrobku svoji, vstoupá do ní,
přiráží víko. Z dvaceti čtyř hodin
ztrávených v hlavě vlasti nese sobě
armádní poloknírek podle mody
a slušný šat a radost, že je mrtev.
Už nemá touhy, radosti ne jiné.
I víru ve svou nesmrtelnost ztratil,
ví, že víc není než neznámý vojín
a že je mrtev, navždy všude mrtev.