Strniště lící dávno neholených a potom knírek bratra generála nutily vojína jít k holičovi. Pár lidí pod břitvou, pár čekajících
tu trávilo ve družném rozhovoru. Sed vojín k nim a čekal naslouchaje: – – a přivezli ji tedy do špitálu, tam plno. Nikde místečka už ani.
Co dělat? Na chodbu jí dali deku a tak ta chudák Lazar ležela tu po celou noc a leží ještě nyní – – – – Ta ještě trefila to. Jen když leží.
To u nás Stránská, byl tam exekutor, když odešel, si podřezala žíly, tak honem na kliniku – vezli ji tam, a tam že není příjem, není místa,
tak na německou, taky není místa, a po Praze ji vozili tak sem tam, až bylo po ní. – – – – To je republika! Na jedné straně penězi se hází,
na druhé straně takhle vyhlížíme! – – – – Jo, pane Sedma, všecko má dvě stránky – – – – Dejte mi pokoj s tímhle vtipkováním! Toť vážné věci. Tuhle se chtěl věšet
náš kupec. Taky přišel exekutor, jen tak tak že ho uřízli! – – – – Co chcete? Už všecko vrže v našem státním stroji! Naříká sedlák, obchodník si zoufá,
ouředník vzdychá po třináctém služném, a učitel a profesor dřou bídu. – – – – Ostatní všecko v řetězu jde za tím: kdo koupí knihu? Knihkupec náš říkal,
že jdou tak tak jen překládaná svinstva, a do divadla sotva kdo teď vkročí, i bia prázdná – – – – Jo, jo, pane Sedma, jsme jak ta bába, která říkala si,
že čím dál tím hůř, když se ondy brala se schodů dolů napřed hlavou, viďte? – – – – Zas vtipkujete! To jsou vážné věci. A když se krade, mělo by se věšet,
ne zavírat jen – – – – Však se nezavírá. Ta jistá sorta lidí – ta se nedá přec zavřít – – – – Tomu svoboda se říká přec, pane Sedma. Jaká by to byla
ta svoboda, když chtěl byste je zavřít! – – – – Vtip zase! Takhle vtipkuje se stále! A všude u nás! Bože, co těch listů vychází týdně! Vtipy, samé vtipy
a šibeniční švejkovina všude – – – – Toť důkaz, pane Sedma, že nám zle je – – Co víc a dále – neslyšel náš vojín. Jsa oholen už, zaplatil a vyšel.
Měl v duši tíhu, jak by v holírně té mu byli kameny v ni naházeli a každý kámen měl tak ostré hrany, jak by je byli schválně přibrousili,
a všechny točily se, řezaly jej, že kdyby nebyl útěchu měl v knírku, jejž dal si po způsobu generálském pořídit právě, byl by nejraději
se vrátil v hrob svůj opět do Radnice. Za tuhle vlast dal on svůj život tenkrát – si myslil ještě, těžce našlapuje po prachu ulic. V očích zhas mu oheň
a skelným pohledem jen hledal cestu ven z ulic, lidí – někam do samoty.
Cookies on Poetry Cove