Tak v MNO se dotazoval předem po bratru poručíku od Zborova, jenž ovšem je teď čelným generálem. Stráž v bráně ukázala, kudy vejít,
stráž jiná dovedla jej do poschodí, stráž třetí ohlásila. Velký bratr je zaneprázdněn, zato přijme bratra generál jiný bratr. Hlásil se mu:
Neznámý Vojín, bratr od Zborova. A se své zlaté generálské výše zří mladý bratr na hromádku bídy, jež před ním stojí. Prohodil cos s úctou
o bratru generálu od Zborova, odborně o ceně se zmínil vojska, jež sám francouzský maršal mít by nechtěl co nepřítele v poli proti sobě,
dal radu vojínovi, aby zašel do kanceláře legií a pustil jej vznešeně. Ten ani času neměl se zeptat po zásluhách bratra Švejka,
jak umínil si. Trochu rozmrzelý opouštěl vojín bratra generála: jiného cosi čekal od té chvíle, i uvítání jiné, hovor jiný.
Leč něčím přece zalíbil se jaksi našemu vojínovi mladý bratr: svým knírkem. Půl jen knírku bylo vlastně na každé straně hořejšího retu,
kartáček tmavý, v půli přelomený a půlky ony posazeny pod nos. Jen na ně během audience zíral a že to armádní as modou nyní,
usoudil v duši. Slušnou uniformu a deset Kč z Podpůrného fondu mu v kanceláři legií pak dali, a s těžkou duší z MNO šel vojín.
Cookies on Poetry Cove