Stál u té zídky před Hradem a díval se dolů na Prahu. Ta tonout zdála se v mlze, kouři. Věže zdvihaly se jak ruce volající o přispění.
A slunce stoupající probíjejíc šedivý chaos vítězně si zatklo zář výskající na báně těch věží, na oken skla, na plochu kalné řeky.
Užaslý vojín díval se a díval, vznešená hudba táhla duší jeho jak průvod k všelijakým vzletným slovům, jež ve své rakvi na Radnici slýchal.
Vlast svobodná po třistaletých strázních... Lid, jemuž vrátila se vláda věcí... Den odplaty... A Nemesis ta svatá... A Praha, vdova krásná, odstrčená...
To čacké vojsko... Zborov... Thermopyly... Antické cnosti... Nespoutaný pochod... A lid, jenž po vše věky žehnat bude zde tomu reku za všecky, kdož padli
v zápase o svobodu... Chtěl by vědět (to maně prolítlo mu k tomu duší), jak tenhle voják Švejk moh zasloužit se o naši vlast! Eh co? On sám tu stojí
nad Prahou, nyní on sám rek je velký, a Vlasť – toť Praha a ty šíré kraje, jež kolkolem se do modra až táhnou, a lid, jenž žije zde a v městech, vískách,
daleko kolem, toť ten volný národ, jenž svobodu má z mladé krve jeho. Kde domov můj – zde, velké město dole a krásná země kolem, země česká –
matičko moje – zavzlykl mu v duši ten pocit z dávných dnů života jeho a chtěl by mít ji tady vedle sebe a všecky druhé – – aby sedli k stolu
té slávy jeho, ťukli číší vína a připíjeli velikému štěstí... Nasytil oči, rozhlaholil duši, teď obrátil se k Hradu. Mříž a brána
a v bráně strážník: Kam pak? Kam pak chceme? Jsem legionář, teď jsem viděl Prahu, a Hrad chci poznat. Strážník přeměřil ho: ta uniforma skoro jenom hadr,
na prsou skvrna, čapka pomačkaná, obličej mrtvolný a neholený, jen oči hoří, svítiti se zdají – čas nejistý je, divných lidí plno,
tož strážník dal svůj dojem v tuto radu: Tak nebavte se, jděte přes náměstí na pět set kroků, uvidíte pěkně, jak Hrad vypadá zvenčí, potom jděte
do MNO, kde, doufám, v kanceláři (po kanceláři legií se ptejte) vám jistě dají slušnou uniformu, vždyť takhle nemůžete mezi lidi.
Cookies on Poetry Cove