Žil tedy, maje pevně zaručeno vzletnými ústy našich výtečníků a žurnály všech stran i život věčný i vděčnost národa a velkou slávu.
Zvyk záhy jim a s pýchou samozřejmou přijímal věnce, jež mu přinášely návštěvy vzácné spřátelených států, i řeči vyslech, cenil je a měřil,
ba, stupně vřelosti už rozlišoval, zvlášť libuje si v bratrech jugoslavských a ve francouzských libých zdvořilostech. Za nocí měsíčných rád vylez z rakve,
sed na ni, údy svoje protahoval, i prsty křupal. Prohlížel si věnce, stuh nápisy si četl, promýšlel je, a mínil: Tohle měla by teď vidět
má stará máma! Nebo naši ze vsi, pan farář s učitelem! Moje sláva! Jak Honza v pohádce! Jsem víc než princem! (Ty pojmy matky, kněze, učitele,
vsi jeho – nebyly však představami, smrt z duše jeho vymýtila všecko a zbyly pocity jen... Matka, farář, učitel, víska – všecko bylo pocit.)
No, narodit jsem se sic nedovedl, leč umřít uměl včas a na svém místě. A co z těch řečí člověk profituje! Už vím, co byly kdysi Thermopyly,
co Marathon, i v dějinách se vyznám: já přemoh vítěze jsem z Bílé Hory a v dějepisech děti čtou si o mně – vlast – svoboda a volnost, a já za vším,
jak říkám, štěstí člověka si najde i po smrti. Jen takto ležet znudí! To stálé ležení! A musíš ležet,
ač namluvili ti, žes nesmrtelný, sám naposled už taky tomu věříš, leč mrtvolu jim pořád dělat musíš! Jak zděsil by se lid československý,
kdybys tak před ním povstal z rakve svojí! Tož dělám mrtvého. A na tu Prahu, do ulic jejích já se nepodíval – – A co mi brání? Zakázal mi někdo?
Vždyť máme svobodu a volnost všichni, proč já bych nesměl vyjít, podívat se? Mně by si troufal někdo zakazovat? Narovnat nohy, projít se je zdrávo,
i člověk nesmrtelný chodit musí. (Je vidno, že náš vojín dobře zachyt i extrakt řečí nad ním pronášených, obraty slovní v paměť sobě vštípil
a patřičně jich doved užívati.)
Cookies on Poetry Cove