A přešly roky. Pohádkové změny se náhle staly na tom božím světě: kdo povyšoval dřív se, byl teď snížen, pár císařů, pár králů, excelence,
hofráti, generáli – všichni padli a jak jen spadli, lidmi být zas chtěli, neb per se chopili a knihy psali, jež měly koupelí být duší jejich
a prokazovat jejich důležitost. A k cti a slávě přišli lidé jiní. A svět se slavně těše z proměn těchto šel kácet sochy zavržených mocných,
šel stavět nové nynějším svým vládcům, vše s hudbou, prapory a řečňováním. I na oběti války vzpomnělo se, a každá obec ryla do kamene
na náměstích a návsích zlatem jmena svých obětí. Tak neznámý náš vojín se dožil slávy: přišli, vykopali
tu rakev s prostřeleným tělem jeho a vezli domů do Prahy. Už cestou mu byly vzdány pocty z květin, řečí, a Praha, slavná nyní svými pohřby,
mu přichystala průvod, jak kdys králi. Do kaple radniční jej položili a katarakty řečí a sty věnců s nápisů vzletem přikryli tu rakev –
ký div, že neznámý náš vojín nyní jsa jako opit celou touto slávou ucítil opravdovou nesmrtelnost a přestal litovat dnů svého žití,
ba, těšil se, že mrtev je a takto, nu, slovem: spokojen byl tím svým losem. Ba, změnilo se mnoho na tom světě – už skoro divem, že si nepopletly
počasy roční pořadí svá stará a neztropily, jak dí žurnalisti, „nepopsatelný chaos“ v zemských věcech.
Cookies on Poetry Cove