– a jmeno, domov, stáří – všecko v jednom:
neznámý vojín. Jedna drobná snítka
té třistaleté lípy. Dostavil se
v hodinu osudovou, že hlas krve
mu jíti kázal, pociťovalť prostě,
že stát se musí něco, což je nyní
tím nejpřednějším. Nevěděl snad ani,
co značí Marathon a Thermopyly,
co Morgarten, co Bastilla, co Marna, –
a Bílá Hora žila mu jen v krvi,
jak všem nám druhým: přirozený pocit
strašlivé křivdy, touha žhavé pomsty.
Než padl, viděl Zborov: bílé domky,
věž kostelní a vlnu stromů v sadech,
a mezmi zprotínané plochy polí,
jak u nás doma. Do ztrhaných očí
se dívalo mu červencové nebe
tak modrošedé, rozpjaté a žhoucí,
jak u nás doma. Vydech naposledy
a nevěděl, že ve chvíli té klade,
prostičký člověk, vše, co má zde svého,
odaně za duši své domoviny.