Básníku dneška, myslíš na vavříny,
jež na tvém jmeně pro vždy ležet budou,
až kosti tvoje skryje vrstva hlíny,
a národu že knihy tvoje zbudou?
Tak Ovid snil, tak Horatius kdysi,
tak Byron, Puškin, Mickiewicz a jiní,
Vrchlický u nás (sám též, bláhový, si
já troufal tak – no, nevěřím už nyní).
Je dosti už, že octne se tvé jmeno
v čítankách, v literární historii,
to ono bude suše pochváleno –
leč žíti budou jenom ti, kdož žijí.
Jak mrtvý brouk ve sbírce přišpendlený,
jak suchý květ se do herbáře klade,
jak krystal v školní skříni uložený –
toť bude význam tvůj pro duše mladé.
Žít budou pouze ti, kdož právě žijí.
Kdož sešli s očí, ti se z duše ztrácí,
čas proudí dál, má svoji poesii
a k těm, jež minul, už se nenavrací.
Snad samotář jen, podivín, jenž skrytě
v snech zavřen svojich žije všeho stranou,
s gourmanda zvláštní chutí najde si tě
a staneš se mu četbou milovanou – –
tak zahloubával se kdys do Vergila
mnich středověký, v cele osamělý,
a nevěděl, čím vřava lidstva žila,
neb Ihostejen mu svět byl tehdy celý.