NERO

Hubený katechet vždy šňupec maje v prstech zrak asketicky nořil v plochu stropu s přísností soudce soukaje z rtů rychle: „Vyvrhel lidstva, pekel syn a tyran...“

Profesor dějin, jenž rád koketoval s Darwinem, theorií dědičnosti, užíval fráse: „Zatíženec oct se k neštěstí lidstva na despotském trůně...“

Buržoů děti sají ze slov živých a z tenkých knížek cnostných pedagogů ten přísný ortel, dál jej papouškují s nebeským klidem, prostotou všech hlupců.

A ty tak stojíš, zasmušilý stíne, v nachové toze ve žlutavém přítmí, a v líc ti stříká pídimužů slina, a na tvé vlasy věky sypou bláto;

praděde Baudelairův, dekadente umdlené doby, jež tvou byla klecí, jak upoutaný kondor v tlumu dětí, nepohneš hlavou, nepotřeseš křídlem.

Profaní luza! Stín tvůj dnes jí zhrdá, jak zhrdals ty jí v květu svojí síly, nervosní duše, otrávená spleenem, vždy žíznivá a stále přesycená.

Brat Olympských, nad hlavou měls jen hvězdy, svět pod nohou: tvým slovem, kynem ruky života sterá světla shasínala jak pochodně po hodech dokončených.

Tvůj zlatý trůn stál na ramenech rabů, nevěstek, lichotníků, udavačů – tys kopal nohou do těch podlých lebek, a otroků rty jen ti děkovaly.

Caesara purpur, jenž tvé verše dusil, arenou vlek jsi v sboru drzých mimů, orgií, hospod potřisňoval kalem – a šťastné lidstvo líbalo lem jeho.

Kde bylo co, jež hodno bylo žití? Kam upnout všechny velké vášně duše? – A křídla neužitá umrtvěla, a vášně vyvřely jen v prázdný prostor.

Snad tenkrát, když jsi nad Homerem dumal: Jak hořela as kdysi Troja svatá? Když pod rudou pak rozjitřenou nocí Řím svíjel se a kroutil v tanci ohňů,

snad tenkrát vyhřměl k tonům zlaté lyry zvířený duch tvůj největší svou odu pod hrozným nebem plamenům těm v líce – kdo slyšel ji, kde její melodie?

Divoký vítr roztrhal ji v kusy a házel v dým a zanes v dálné moře, v diskretní temno, v černé stromy lesů a v oblaky, ty vlny nekonečna.

Praděde Baudelairův, v jedné sluji meč otevřel tvé choré duši dveře v znuděné hrudi. Ona rozhledla se po všem, co bylo; ona vzpomínala,

co býti mohlo: „Umělec tu zmírá,“ rty zastenaly do hluchého ticha – a teplým pláštěm krve zahalena chvějíc se steskem, duše rychle vyšla.