Co myslíte vy – kdyby dneska Dante a Shakespeare, Mickiewicz volbu měli vzít za posmrtnou celou velkou slávu tři čtyři roky prostičkého žití
co rolníci, co pastevci koz, ovcí, s obzorem vísky své a s jedním cílem tož malým hrobem v trávě hřbitůvků svých – což – nebylo by lidstvo přinuceno
vyškrtat z dějin kulturní své pýchy jak jmena ona, tak řad velkých skvostů? A jiných zeptat se a dát jim volbu – odpověď stejná za podíl by byla.
Básnická sláva! Paprsky chtít schytat, jež hází na zem, na národ a lidstvo červnové slunce... Hřeje, osvěžuje a přijde podzim, zima – lampy, kamna,
je nahrazují, a to lidstvo milé se přizpůsobí řadou zimních zábav – kdo vzpomene si na červnové slunce! A kdo ví, nežije-li v hloubi duší
všech básníků ta tucha nicot, zmarů a vznesou-li přec někdy hrdě hlavu a verši pyšnými si prorokují svůj život posmrtný a slávu věčnou
jak Horác, Ovid, Puškin a jak jiní – zda nechtějí tím předem přesvědčiti jen sami sebe? Umlčeti v nitru hlas příšerný o nicotnosti všeho?
Jak často cituji si jednu sloku, již Vrchlický (jenž také sám se těšil, že lid jej bude v paměti mít vděčné), psal kdys své dceři:
Mé poesie zlaté sítě, ty strhá jistě času chvat, a pouze v tobě vidím, dítě, že vskutku žil jsem jedenkrát...
Kam zapletlo se povídavé stáří! Vždyť já vám povědít chtěl dneska vlastně idylku malou, něco o svém vnuku. Rok a tři čtvrtě, jmenuje se Petr.
Jak týdně referuje moje dcera: zázračné dítě. (V tomto věku totiž je divem každé dítě, co jich v světě.) Tož Petr jí a spí a běhá, žvatlá,
rve hračky, knížky pestroobrazové a nejšťastnější je, když vsazen v auto volantem hýbe, jakoby je řídil. Máť zavede jej často do pokoje
před obraz můj, a Petr poznává mě a jak to slýchal od mámy a táty, prst pozdvihne a radostně dí: děda. (A dcera ovšem vždycky referuje:
už zná tě, táto.) Není tedy divu, když dobrý přítel, slyše o zázraku a řekne: jeďme tam, že člověk kývne dá v duši zaznít sloce Vrchlického,
a jede radostně. A auto letí silnicí bílou – silnice ty rád mám – a jede městy, vískami a poli a jede háji, do kopců a s kopců,
kraj otvírá se do dáli a šíře, rybníky lesknou se – a jiné vozy vstříc letí nám a kmitnou spěšně mimo – kam – za čím? Kdo ví – ale pochybuji,
že jedou k jakés radostnější metě, než já tu. Slavné slunce června hoří, kraj kolem okna utíká a v dálce zdá se, že plyne volněj nesen proudem
vln zářících. Už poledne je tady, od rána čtyři hodiny už jedem, však v dálce kostelní věž nám už hlásí cíl cesty. – – Pusy k uvítání padly.
Je potvrzeno, že se jelo dobře – a kde je Petr? Dveře rozletly se, a Petr vešel. Nahý, opálený, půl metru človíček. A nezaražen
se rozhled po nás. Míval modré oči teď ztmavily mu. Rozpínáme náruč, leč Petr nevšímaje si nás kráčí k své mámě. Ta jej zdvihne, stoupne
k obrazu mému: Petruško, hle, děda! (ukáže na malbu a potom na mě), Petruško, děda! – Kluk se na mě koukne (cizotu, nezájem má v tmavých očích),
odvrátí hlavu a rve mámě s krku korálků řetěz. Petruško, hle, děda! Zas máma začne, ale zase marně. Traplivé chvíle, jak už vždycky bývá,
když parádní kus na rodiné sceně se nechce dařit. Hledím odpomoci jdu k sousoší a něžně dotýkám se s proslovem vlídným ramen svého vnuka.
Ohlíd se na půl, vbodl do mně pohled kratičký, odmítavý a řek suše jen dvě slovíčka: Nech ho! Nic víc. Nech ho! A nic víc odpoledne, ani večer,
když spat odcházel. A pro tohle Nech ho! jsem čtyři hodiny já jel si k němu a jen s tím Nech ho! odjel zase domů. A dvakrát milým je mi ten kluk nyní
pro tohle „Nech ho!“ – jasný hlas mé krve, kus živé duše mojí, díl já mého. Snad věříte – a věřte – vzpomenu-li na toto Nech ho!, prosím vždycky Osud,
by zachoval mu v duši pramen onen nezvídavého sebeuzavření, nelísavosti, nepodkupné vůle a v očích tvrdost pro ty kejkle světa.
Cookies on Poetry Cove