To v Neapoli bylo: v uličce, jež páchne padesáti zápachy, kde nad hlavou ve čtvrtých poschodích od domu k domu na příč třepe se
všech barev prádlo – sešlá stařenka se při zdi sluní. Tělo staré vrby, jíž pruty větví s listy zelenými už dávno Čas byl tvrdě osekal.
Jen pahýl života. Dvé černých čar na místě očí napadlo mi hned, dvé čar, v nichž místy zlatozeleně se droboulinké body zaleskly,
dvé čar jsou živé barvy v obličeji, kde smyty jsou ty barvy ostatní až na nečistou pergamenu žluť. – Leč přijdu blíž – ne, nejsou barvy to,
to sta a sta je klidných tmavých much, i zelených i temně modravých, jež sletly se k těm očím přivřeným. Jak ovce mačkají se u koryta
kde proudí voda k pití, jako drůbež se natlačí, když sype hospodyně zrn žlutých příval ze své zástěry – než ovce hýbají se, drůbež křičí
a zmítá se – ty mouchy tichy jsou jak zrnka růžence, jak stařenka ta, jež živí as je vláhou očí svých – a rukou nehne, nezažene jich,
máť živitelka. Obraz příšerný, jenž člověku tak dlouho nejde s očí, dokud je člověk navždy nezavře. Tak na ty oči republiky naší
sed zástup klidně žravých much. Jsou svorny spolu, nic je nezaplaší a nemilují pohyb, ruch; Jsou namačkány vedle sebe, sají,
chuť důkladnou se zdají mít, z profese savci žízeň pouště mají a umí pouze pít a pít. Ty, republiko, jak ta bába sedíš
tam v neapolské ulici, svá vlastní socha, ani slova nedíš a nezamávneš pravicí; tvé masařky, tvé mouchy zelenavé,
tvé černé mouchy v hojnosti tvou součástí se staly v tužbě žravé, z tvé živy pohodlnosti – a my, kdož kdysi tělo tvoje bílé
jsme chránili až v zuření kol tebe jdeme všedně ledabyle už fatalismem zkrušeni; s dvojhlavým orlem zápasit lze, s býkem,
bít kolčavy a vrány prát, před černožlutým stříct tě zákeřníkem a bdít, by neuštkl tě had – leč much těch, víme, nelze odehnati,
byť na chvilku se vznesly jen hned s chutí novou se zas k tobě vrátí a vezmou oči tvoje v plen – A konečně, ty republiko, kdo zná
tvé ledví dnes, tvé dohady? – Ty vzkřiknout mohla bys, že ruka hrozná tvým očím strojí úklady!
Cookies on Poetry Cove