NAPOLEON

Krev rozpálená žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum.

– Bratrství! Rovnost! – řinulo se z hrdla – A volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem.

To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, prelaty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí.

A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu, královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je rudá jak krev každého lotra.

Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou.

A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce vzadu založeny, všel k lidstvu trpícímu.

I zajel odhodlaně ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce.

A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, živě rozohňuje se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků.

Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně,

do proudu řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se.

I navrátil je tlustý felčar bohu, nebi a peklu, prelatům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno.

Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, řády – a to milé lidstvo si libovati začlo.

A dobrý felčar – když se lidstvu stesklo po králi – sám si korunu vtisk v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou.

Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně.

Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo, pad felčar z neúprosné strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku.

Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel...

I my jsme dosud zdrávi jako otci, jimž pomohl on. K jeho jmenu víže se vděčnost naše. My je vyslovujem i s obdivem i s úctou.

Neb cítíme, že nástrojem byl božím, že Prozřetelnost vše to předurčila; zjev jeho hrdě naším sněním kráčí s tragikou svého žití.

Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou.

Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé dobré zdraví!