Mít děti – fuj! Věc nevhodná,
je v tom cos připrostlého,
i žena chce být svobodna
a paní času svého.
– o deformaci, těžkostech
nemluvě jinak ani:
tři čtvrti roku v úzkostech
zřít jen své umírání! –
Sil musí býti k také hře
a nervstvo přesolidní –
však člověčenstvo nevymře
a země nevylidní.
Vidíte, jak to dobře jde:
ta žena, která dře se,
vždy to tak hravě odbude,
pět, šest porodů snese!
V té bídě se tak napořád
jak červi lidé množí –
musí v tom přec být jistý řád
a jistá vůle boží.
Je už to pravda odvěká
a celý svět jí veden:
na deset prstů člověka
připadá mozek jeden!
Nám stačí jedno poupátko,
tam je jich jako vrabců,
holky jsou z děvčat za krátko,
dělníci vzrostou z chlapců.
A dobrých dělnic, dělníků
můj hoch mít potřebí bude –
pánbů tak těší ze zvyku
tím požehnáním chudé – –
– – Hahaha, když se tak rozběhnou
myšlenky! Kam hovor letí!...
A já vám chtěla jen řečí tou
vysvětlit, že nechci děti...