Zavírám knihu, hlavou mi to víří jak v podjeseni v listech vichrů rej, a ve roviny nedozírné šíři tu celou vidím lidstva epopej.
Nad nimi nebe plane do krvava jak v době červánkové záplavy, zem duní, šeré mračno dýmu vstává, a v něm jdou tisíceré postavy.
Jak bujný kůň, jenž hlavu tiše schýlí, když jezdce má, jenž zná mu uzdu dát, jde lidstvo, massa bezvědomé síly, a na ramenech nese trůnů řad.
Na těle spjato okovem je z kovu, jejž vládci na ně stiskli rukou svou, a duši jeho spoutal v božím slovu dav sluhů božích hrůzou pekelnou.
Bůh s knížaty se o ně dělí svorně a stačí pokyn jejich jediný, a massa lidstva začne bít se vzdorně a krví svojí barví roviny.
Tak myriady lidí světem letí, – bez sledu zmizí lidských ze stanů, když krví svojí dějin do paměti napsaly slávu – svojich tyranů!
A marno, marno chtít mu v lebky dáti vědomí, síly význam hluboký – ta vrchnosť nechá popraviště státi, a lidstvo vleče tam – své proroky!
Těch věstců ideje pak začne kouti vždy svorně ruka kněze, knížete je zvrací, přeláme a v posled zkroutí a lidstvu nové pouto uplete!
A věda vážná s dobou svojí kráčí, má v čele služebnice znamení a stroje nové stále lidstvu vláčí, jež urychlují smrť a vraždění.
Pak činy králů v listy dějin píše, kde vavřínem se zdobí mnohý z nich, a velikosti mírou vzrůst je říše a bojiště a počet zabitých.
A štětec, píseň hymnem vzletným slaví řezníků lidstva nepřehledný sbor, by dali příštím věkům podnět slávy a vtiskli dětem v paměť velký vzor...
V dlaň čelo klesá... rovinou to šumí, a každým časem mohutní ten hlas... ó věky příští, stichnou tyto dumy a čeká jiná doba ještě nás?
Je možno, aby bez krve a víru věk míjel lidstvu klidně za věkem? Otázky hrozné aby došly smíru, a každý člověk byl přec člověkem?
Co platen kříž, kde Kristus rozpjal ruce, co myšlénky, jež světem zahřměly, květ umění a plody revoluce v čem tomu lidstvu do dnes prospěly?
Zem pohltila krve celé řeky, co vseto v ni, vše skrývá hluboce – a žně až přinesou zas příští věky – zda dobré může býti ovoce?
Ó tmí se, tmí, a dráha v dol se sklání, kde propasť na vše číhá zející, k ní lidstvo víří v divém kolotání, fat nezvratných jsouc hnáno vichřicí.
A vidím věky hnát se davem trojím a jediný hlas slyším z toho hřmít: Ó bože, člověk obrazem-li tvojím – jak nekonečně bídným musíš být!
Cookies on Poetry Cove