Zavírám knihu, hlavou mi to víří jak v podjeseni v listech vichrů rej, a v rovinaté nedozírné šíři tu celou vidím lidstva epopej.
Nad nimi nebe plane do krvava jak v době červánkové záplavy, zem duní, šedé mračno dýmu vstává, a v něm jdou tisíceré postavy.
Jak bujný kůň, jenž hlavu tiše schýlí, když jezdce má, jenž zná mu uzdu dát, jde lidstvo, masa bezvědomé síly, a na ramenech nese trůnů řad.
Na těle spjato okovem je z kovu, jejž vládci na ně vtiskli rukou svou a duši jeho spoutal v božím slovu dav sluhů božích hrůzou pekelnou.
Bůh s knížaty se o ně svorně dělí a stačí pokyn jejich jediný, a masy v boj se hrnou rozkypělý, až krví rudnou řeky, roviny.
A myriady lidí světem letí, bez sledu zmizí lidských ze stanů, když krví svojí dějin do paměti napsaly slávu – svojich tyranů!
A marno, marno chtít jim v lebky dáti vědomí, síly význam hluboký – král nechá pouze popraviště státi, a lidstvo vleče tam – své proroky!
Však ideje těch věštců začne kouti vždy svorně ruka kněze, knížete je zvrací, přeláme a v posled zkroutí a nové pouto lidstvu uplete!
I věda vážná s dobou svojí kráčí, má v čele služebnice znamení a stroje nové stále lidstvu vláčí, jež urychlují smrt a vraždění.
I činy králů v listy dějin píše, kde vavřínem je zdoben mnohý z nich, té velikosti mírou vzrůst je říše a bojiště a počet zabitých.
I štětec, píseň hymnem vzletným slaví řezníků lidstva nepřehledný sbor, by daly příštím věkům podnět slávy a vtiskly dětem v pamět velký vzor...
V dlaň čelo klesá... rovinou to šumí a každým časem mohutní ten hlas... Ó věky příští, ztichnou tyto dumy a čeká jiná doba ještě nás?
Je možno, aby bez krve a víru věk míjel lidstvu klidně za věkem? Rozpory hrozné aby došly smíru, a každý člověk byl přec člověkem?
Co platen kříž, kde Kristus rozpjal ruce, co myšlenky, jež světem zahřměly, květ umění a plody revoluce čím tomu lidstvu do dnes prospěly?
Zem pohltila krve celé řeky, co vseto v ni, vše skrývá hluboce – a žně až přinesou zas příští věky – zda dobré může býti ovoce?
Ó tmí se, tmí, a dráha v dol se sklání, kde propast na vše číhá zející, k ní lidstvo víří v divém kolotání, fat nezvratných jsouc hnáno vichřicí.
A vidím věky hnát se davem trojím a jediný hlas slyším z toho hřmít: Ó bože, člověk obrazem-li tvojím jak nekonečně bídným musíš být!
Cookies on Poetry Cove