Na Šumavě za noci to bylo. Bouře zahnala nás do hospody. Sešlá chatka, začouzené stěny a much mračno na dřevěném stropě.
Na kývavém stole bliká lampa, za stolem si hoví velebníček, proti němu četník v plné zbroji. V koutě v šeru rodina se krčí
čekajíc, až odejdou spat hosti, aby vklouzla v postel, na lavici, na podlahu – jak je kde čí místo. Blesk za bleskem házel v okna světlo,
hrom za hromem třásl sešlou chatkou. Vyjdu před síň zkoumat sílu bouřky. Stojí kdos tam – v osvětlení blesku vidím starce – voda s něho kape –
promok jistě do poslední niti – Uctivě mi postupuje místo. Promluvím s ním. Tiše odpovídá. Tiše vykládá o zdejších bouřkách,
potom vzdych a zmlk. Já ptám se dále – Nu, a Němce máte tady v blízku? – – Tam i tam. Tak malou půlhodinku jejich vsi jsou. – Scházíte se s nimi? –
– Leckdy v poli. Cestou. Na jarmarce. – – Mluvíte, jak? – Oni ovšem po svém a my po našemu. – – Bojujete? – – S kým? – – Nu, s Němci. – – A proč bojovati? –
– O řeč, školu, o národnost svoji. – Mávl rukou: – K tomu se nám, pane, špatně vede a jim také špatně. Není bujnosti v nás. Sejdem-li se,
stýskáme my, stýskají i oni. Tak to bylo již za našich dědů, tak je za nás. A tak bude dále. Bojovati?! Chudáci jsme všichni,
ať už tak mluvíme nebo onak. Vlečeme ten uzlík žití k hrobu a jsme rádi, že ho vůbec vlečem... – Umlk. Šumí dešť a bije v cestu.
Rozvodněný potok ze tmy hrčí. Blesk jde za bleskem. Hřmí bez ustání. – Přestane hned – míní zase staroch – tak už jsou ty bouře. Za chvilinku
možno jet vám. A já půjdu také, spát se chce. – Smek čepici a vyšel. V světle blesku mih se ještě cestou, jda tím vážným nespěchavým krokem,
jak už naši venkovani chodí.
Cookies on Poetry Cove