V života divém vlnobití
nás církev, zákon nepojí,
my sešli se tak v trudném žití
jako dvě vlny v příboji.
Mě těší, že v tom víru všeho,
kde nad city jde citer řad,
znám duši přec, jež řádem jeho
tak přísným, zná též pohrdat!
Jsa zbaven víry k světu, bohu
a zoufaje nad žitím svým,
teď aspoň lásce věřit mohu,
a toť mým credem posledním.
Teď chci ten kalich usouzený
po boku tvém, má duše, pít,
chci dál žít život pohrzený,
dál krvácet – však přece žít!
Ať mravokárci, hlupci davem
nad námi k soudu stáhnou ret –
my zhrdajíce jejich mravem,
soud posměchem jim dáme zpět.
A v rozkoši si prožít smíme,
až do mohyly život ten –
vždyť si jej, drahá, zaplatíme
ctí, krví – a to svojí jen...