Stála na pranýři. Vítr zavilý
rozcuchal jí vlasy, zdvihal košili.
Po těle jí sahal jako ruka vřelá,
ňadra její hladil, až se chvěla celá.
Plocha rynku byla lidem nacpána.
Zvykla si už na ně. Jsou tu od rána.
Muži hrozili jí, baby proklínaly,
časem shnilým vejcem zlostně po ní praly.
Vše jí bylo jedno. Patřila jim v líc,
už si zvykla všemu, netrpěla víc.
Rozblažil ji jaksi vítr rozpustilý,
jenž jí vřelým proudem vrážel pod košili,
po těle ji hladil teplou radostí,
k ňadrům jí až lezl s horkou žádostí.
Přivírala oči. Cítila, jak bylo...
Mladé tělo její zase hladovilo...
Vřelé noci tenkrát... nebe plno hvězd –
proč pak jen ta touha v lidské duši jest?
Stojí na pranýři... Ať si! Všichni lidé
rádi zahřeší si, náhoda když přijde...
Všechno je jí jedno. Ví, za krátký čas
že se v moci soudu přec jen octne zas,
že jí namrskají, na pranýř zas dají,
vejci poházejí, zlají, poplivají –
neboť cítí jistě: vyjde odtud ven,
a jak k teplé noci klesne parný den,
hvězdy budou zářit, cvrčci tikat v poli –
ona musí vzdát se zas a komukoli...