Pod verandou ze dřev hrubých sbitou, při pohárku zeleného vína, sedíme si. Žhavé odpoledne. Dole hluboko se modrá Dunaj,
za Dunajem továrny a domy, cesty, dráha, zeleň v nedohledno. Trosky pradávných zdí věnčí hlavu vrchu toho, hospoda kde stojí,
kde my líně popíjíme víno. A co druzi mí se živě přeli o Uhersko, politiku dvora, antisemity a říšskou radu,
zašel já si duchem na procházku na dálku dvou tisíc roků nazpět, vstoup na pyšnou půdu imperia a byl svědkem téhle malé sceny:
Do kastelu, jenž se na vrchu pjal nad dunajským břehem, jenž jak oko bedlivě a hrozivě se díval přes proud řeky sluncem ozářené
do roviny žluté, nedohledné, přišli kupci. Z barbarských se končin navraceli do Syrie rodné. Vojákům byl milý jejich příchod,
neboť nesl trochu osvěžení s trochou novin v jednotvárné žití. Přilbice a štíty, které před tím čistili, hned do povlaků dali,
kolem kupců usedli si v kruhu, ruce položili na kolena, oči zavěsili k ústům jejich. Kupci vyprávěli, co zrak viděl
a sluch slyšel v dálných cizích zemích. O lesích a močálech a zvěři, o barbarech vousatých a hrozných, o ženách jich, o pitkách a zvycích,
o způsobu bojování, pohřbech – vojáci jen tiše poslouchali, divíce se, jak je možno žíti lidem vůbec mimo říši římskou.
Zatím slunce chýlilo se k vrchům, proudy Dunaje se zkrvavily, rudé světlo lehlo na rovinu za řekou, jež k půlnoci se táhla
širá, pustá, bezútěšně smutná. Kupci dál šli, vojáci pak chvíli nad novinami se zadumali, se zájmem se nyní dívajíce
přes Dunaj v ty cizí dálné země. A když šero zúžilo jim obzor, vážným polohlasem pronášeli mínění svá o těch dálných krajích,
potom počítali leta služby, po nichž navrátí se z těchto končin v domovy své, v drahou Italii...
Cookies on Poetry Cove