Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou, na shnilém kmenu usedám zvěř čekaje, jíž smrt tu olověnou do klidné hrudi poslat mám.
Nad mojí hlavou duby věkovité šeptají slunci raní pozdravy, a ptáci pějí a proud říčky hbité s šumotem prchá v stíny doubravy.
Vzduch svěží je, v něm noční vůně zbyla, již dýchal les a tráva, květiny, v něm zlatou přízi slunce rozestýlá, již propouštějí v snětích skuliny.
Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý teď vážně stanul v mělkém řečišti, v proud zírá nakloněním štíhlé hlavy, zda lesklá rybka se mu zablýští.
Ty pěkná volavko, ty nevíš asi, že v několika vteřinách tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy a v proud ten krve tvojí nach.
Tys vyletla as ráno z klidu hnízda, jež zatím střeží družka tvá, tvá mládež žlutým zobáčkem tam hvízdá a čeká tě a pokrm ždá.
A budou čekat dnes a čekat zítra, a zírat z hnízda celý den – ó smutné večery, ó smutná jitra, kam zapadne jich marný sten!
V mém pokoji, tam na dubové skříni, v níž haldu knih prach pokrývá, stát bude zatím, jak tu stojí nyní, tvá postava, však neživá!
V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě... tam nevítá mě milý hlas... tamť jako v starém opuštěném chrámě, kde úzkosti cit pojme nás.
Má rakev – jenže v rakvi líp by bylo: svět hloupý kol se neřítí, jed nepůsobí, v hrudi klidno, milo, a vzpomínky se necítí...
A stále držím pušku na kolenou a myšlenka se nová budí: tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou do nešťastné své poslat hrudi!...
Cookies on Poetry Cove