Zde bylo hodně veselo.
A jak tu žití kypělo,
když světa toho velcí tři
tu vyřizovali svou při!
Děl jícny hřměly, bodáky
se v slunci leskly před zraky –
v ně hnal se prostých lidí tlum,
řve slávu svojim císařům. – –
I teď tu rušno. Na poli
sedláci sváží mrtvoly.
A v řadách, pány určených,
je do jam, v půdu vhloubených,
s kárami vápna metají.
A páni k tomu zírají
a píší si, kde v jamách všech
tlí kosti pluků těch a těch.
Sníh leží krajem. Do všech stran
je zkrvácen a podupán,
a je-li stromku v pláni té,
má peň a sněti rozbité.
Chraptivý havran chvílemi
se nese nízko nad zemí.
A sedlák v práci duši mdlou
si posiluje kořalkou.
Oh, hroby slávy! Možno k vám
přirovnat onen růvek tam?
V něm leží hulán mladičký,
jenž vzpomněl svojí matičky,
a desertoval. Soud byl zlý
a druzi ortel provedli:
tři do prsou, dvě do hlavy,
a tak se svalil do trávy. –
Mír nade vším a mlčení.
Teď všichni jsou tu smířeni,
a nebes šedá planina
se nade všemi rozpíná.
Oh, pošetilci! Život zde
přes hroby vaše tvrdě jde,
má kroky pevné železné
a ve všem slovo vítězné.