Kraj v čistém ránu v šír i dáli leží.
Jak koberce se strou těch polí lány,
cest alejemi místy zprotínány,
a vsi v nich stojí se stožáry věží.
Po stříbře žit a v pšenic zlatě matném
se větřík válí: tu je rozhaluje,
krev máků, modro chrp hned ukazuje
a hned je skryje v žertování chvatném.
Už pruhy řípy žárem zamodraly
i vzduchem chví se žhaví, dlouzí hadi,
neb slunce stoupá. Větřík mírně chladí.
A vztekle chřestí cvrčci vytrvalí.
S temene chlumu zří les v kraje tyto
a šumě listím cosi vypovídá.
Věž s vyhlídkou tu, dědouš invalida
u vchodu kouří hledě v neurčito.
A pomníky zde. Společnost ta bílá
v ztrnulých gestech porůznu tu stojí,
jak strašidla, jež v půlnoci se rojí
a jež zde záře slunce překvapila.