Ach, tys tady! Bratře! Tiše, tiše! Neslyší nás nikdo? Nikdo, tady
porozprávět možno, bratře, volně – Dosti, zadrž! Muži bez rozvahy! Nevyslovuj nebezpečné slůvko! Bratře, jsme to –
Zadrž, uvedeš nás v nebezpečí oba... My to nejsme – U Lipska jsme stáli spolu, bratře, tři dny v lijáku – a déšť to nebyl –
Stáli, pravda, ale my to nejsme – U Ligny jsme ztratili se s očí – Já tam, bratře, nechal pravou nohu – Vidíš, a já ruku u Waterloo –
Pěkně nás tam zpořídili, bratře – Za to Vlast a Volnost – Pro bůh, ustaň! Nezdá se ti, že jde tamhle strážník?!
Pěstmi tlouk bych, bratře, hlavu svoji, že tak hloupých snění hnízdem byla! Pamatuješ, kterak písklata ta lezla z něho, když jsme cestou spěli
k Vratislavi za Volností Vlasti? Tiše, probůh! Moh by někdo slyšet! Kdybych smát se doved ještě, bratře, vysmál bych se z plna hrdla nyní
nám jen, nám, neb jinak není pranic věru k smíchu v drahých Vlastech našich. Rakousko stisk Metternich v své pěsti, řeč mu odvyk, dýchat nedovolí,
na oči mu klapky dal a uši proto nezacpal mu, aby mohlo pořádně a pěkně poslouchati. V Sasku tma, noc v Bavorsku a Švábsku,
my zde v Prusku Špandavu zas máme, pevnou klícku pro sny o Volnosti – Bratře, zas to nebezpečné slovo! Zkusme, bratře, zasmáti se přece!
Chacha, chacha – nechce mi to z hrdla – Jak pak smát se, vždyť ty pláčeš vlastně. Hromem měl bít pánbů v naše lebky, když jsme tenkrát na silnici hloupě
přísahali – Ustaň! Probůh, ustaň! Ostatně – už věru nemám času – odpusť, bratře. – Mohu-li ti radit,
kroť svůj jazyk – vždyť máš zuby k tomu, bys jej za ohradou jejich držel... Odpusť, – musím jít – v tvé společnosti mohlo by se přihodit mi cosi –
upřímně ti vyznám – moudrý člověk nemá chtít zeď prorážeti lebkou – – Měj se dobře, pozor na ten jazyk!
Cookies on Poetry Cove