Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!
Já hledám tě a nikde nenalezám.
Tisíce lidí potkávám svou cestou,
a každý nese chomout na své šíji
a soudem nelítostným, soudem příkrým
a láním stíhá chomouty těch druhých.
Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!
V sobě tě hledám, ale nenalézám.
Dědictvím nabyla má duše mimovolným
tak mnohých věcí, jež se ukazují
být břemenem a poutem.
Pořádek činím. Leccos na smetiště
a leccos k antikváři, který slove
Dějiny Minulosti, odhazuji
a leccos lámu v rozhorlení, vzteku –
a duše stojí při tom... chví se... mlčí...
a chvilkou zdá se mi, že slzy stírá – –
Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!