Můj otče, Foibe Apolline,
víš, jak jsi rozhněván a mračen
usedl s lukem v ruce kdysi
na břehu zeleného moře
blíž zakřivených lodí řeckých,
jaks v toulec sahal, tětivu pjal
a zvučící ty bystré šípy
vysílal v lebky, šíje, záda
achajských plachých bojovníků?
Můj otče, Foibe Apolline,
dnes zaťal bys své lesklé zuby,
dnes mrštil bys ty lukem o zem
a přelámal bys všecky šípy –
Achajci mají dneska kožich
jak tuhý pancíř na rozumu,
a kdybys pronikl i kožich –
je pod ním ještě tužší kůže,
hotové fošny na svědomí!
Můj otče, Foibe Apolline,
já lopuších nasbírám ježků,
já naházím je do kožichů
počestným našim Achajčíkům.
Achajci naši škubou sebou,
kožichem drbou o zem, o strom,
však ježci k hrůze sedí, sedí –
a já se úsměvem tvým směji,
můj otče, Foibe Apolline!