Vysoko nebem mráčky plynou jak postříbřené plachtoví, a v žáru chví se nad krajinou vzduch voný, svěží, červnový;
kam pohled jenom dosahuje, vše zeleň skrývá docela, z ní rudá střecha vystupuje a baňatá věž kostela,
v ní bílé domy v slunci leží, z nich dým se vine modravý, a stranou s pestrobarvou věží se zvedá zámek dumavý.
Zde roditelka moje tichá svá tráví leta truchlivá, v tom kostelíku deně vzdychá a za mne se tam modlívá.
Zde každá píď mi posvěcena jak hřbitov šťastné mladosti... Ó drahá, milovaná jmena, vy dobré, něžné bytosti!
Ač dávno přešel zápal žárný a minul plachý modrý sen, přec rád svůj život jednotvárný sem hodím na některý den!
Háj březový u tmavé tůně, kde žáby večer zpívají, ty stráně, luka, plny vůně, kde v slunci cvrčci tikají,
park zámecký, kde tmavé stíny v zem vrhá starých stromů řad, a každý pohled do krajiny na místa našich promenad,
i náměstí i ulic řada, kde šumí život vířivý – ze všeho v srdce moje padá hlas minulosti tesklivý!
Hlas minulosti!... Moje žití už splývá s pojmem: minulost. Co může ještě přikvapiti? Žil, miloval jsem, trpěl dost...
A poslední ten zápas krátký, ta chvíle, které s touhou ždám, jež vrhne tělo v zemi zpátky a ducha mého bůhví kam –
kéž překvapí mě zde v tom kraji, plničkém vůně, zeleně, jenž pár mých šťastných roků tají, kde miloval jsem nadšeně!
Na hřbitově jest místo při zdi ve stínu skryté akátů, kde v letním čase slavík hnízdí a večer písně zpívá tu,
z těch míst lze vidět v širou dáli a v smaragdové údolí, kde stříbrné se Labe valí, kde tmavé stojí topoly,
park zámecký je na obzoru, a náměstí, kol domů řad, tam chodívaly v rozhovoru ty krásky, jež jsem míval rád...
Cookies on Poetry Cove