Je šeré ráno. V mlhy hale
den chví se listopadový.
Se stromů krouží ve spirále
uvadlé mokré listoví.
To býval čas, kdy člověk psancem
na bezútěšné zemi byl,
kdy zkoumal, jak by žití rancem
kdes nenápadně pohodil.
Teď do té mlhy tupě hledí
– čas ztratil pro něj tíhu, vztek –
nečeká na nic odpovědi
a nemá žádných otázek.