Jej vítá první úsměv jara,
když poprvé svá křídla vzpjal,
jej vítá květ, jenž vůní hárá,
a luh, jenž pestrý háv si vzal,
paseka sluná, štíhlé proutí,
kde houpaje se spočinouti
si může v letu v modrou dál.
On nesnáší jak pilná včela
med květin v ouly umělé,
číš podanou vždy vypiv zcela,
jde dál bez všeho účele,
má změnu rád při slunce záři,
vzdor pedagogu, kritikáři
svůj život žije vesele.
Čím jest mu potom smutné vání,
když leto oči zavírá?
Syt vůně, medu, milování,
se s chladných lučin ubírá,
dutého stromu ve útrobě
i hrob i rakev najde sobě
a bez výkřiku umírá...
Tak zřel jsem jej. Lesk křídel smavý
mi zradil jeho útulek:
Tys přírody byl mudrc pravý
a moudře žil ten krátký věk,
co víc chtít, kdo už zrozen k žití,
než světlo, krásu, rozkoš píti
a zemřít sám a tich jak rek?!