MOŘE.

A to je moře!... Teď se válí Pont Euxinus mi u nohou tak nekonečný v šíř i v dáli pod nekonečnou oblohou!

Nuž, předměte mých dávných snění, má touho, lásko, druhu můj – my poznali se při spatření, hruď vlní se – nuž, zdráv mi stůj!...

Víc nepsal jsem... To bylo v Oděsse, na boulevardu nad širým přístavem, kdy uviděl jsem moře po prvé... Ach, moře... já je slýchal duněti

kdys v mládí v slokách Childe-Harolda, já znal i jeho milé šplýchání z houpavých Heineových obrazů, i bylo mi tak čímsi známým už,

že v kůlně básnických mých metafor dnů všedních stávalo se nástrojem, ba, když jsem psal ty strofy hořejší, já mínil, že jsem čest mu prokázal,

je nazvav láskou, touhou, druhem svým... Víc nepsal jsem. Neb jsem se zadíval v ten segment nekonečných mořských vod. Hle, přístav dole... Kolik korábů

své komíny a stěžně, lanoví do vzduchu tyčí, splétá, směšuje! Přivíráš oči... jak bys v březnu zřel na obnažený, metlovitý les –

eh, marný obraz! Obří lodě tu bez hnutí stojí, barvy boků jejich, běl, cinobr a černé pruhy v nich, na slunci svítí; klidný, hustý kouř

z některých stoupá; stěžňům na špici se třepotají pestré praporce jak přivázaní ptáčci nebozí – a kol nich, na nich život! Houfy lidí

drobounkých, směšných sem tam spěchají s nákladem různým; vozy uhánějí za neznámými tobě účely; vlak za vlakem se šine, ubíhá

po kolejnicích hráze přístavní; zní pískot, křik, vrzání jeřábů, řetězů cinkot, táhlé signály – a všecko to je na modravé půdě

měkkého moře... Bílí rackové se pletou těžkým letem kolem stěžňů, klesají k vodě; drobné kocábky se kolébají jako kachňata

po modrých plochách mezi koráby; a vše to potom hráze přístavní jak šedá úzká rovná pěšina (z níž jako boží muka našich cest

se maják zvedá) zavírá a dělí od širé pláně mořské... Moře!... Tak leží tu a klidně oddychuje ohromné, modré, jak by nebes báně

se narovnala, ztekutila, klesla na zemi proto, aby to, co zbylo nahoře po ní, bledomodrý nádech, sen nekonečný, zrcadlo měl dole,

v němž nad skutečnost krasší by se viděl... Loď pluje v dáli, hračkou dětskou zdá se, plachtové čluny tkví tam bez pohnutí, ne větší než jak utržená křídla

bělounkých racků. Bledé nebe klesá k těm vodám v dálce mírným lehkým sklonem a šedá čára chví se na rozhraní – – Utřel jsem oči, bylo vlhko v nich...

zrak zpit byl... Ale v duši bylo dusno... Jen zlehka zprvu jako v zahradě za letní noci bijí komáři do světla lampy; potom silněji

jak sebral by se drzý vrabců houf a zobáky a křídly tepali by do oken ti; pak ne vrabci víc, však havrani to zlí a pochmurní

za mrazu podzimního večera sklo rozbili by, v jizbu vnikli ti s proudící zimou – ty jsi bez moci – v zrak, lebku, líc a hruď ti klovali –

tak vstávaly mé černé vzpomínky, těl nabyly i hlasu – marno vše, já nedoved jich nijak zaplašit! Vše ožilo od první mladosti,

co dovede jen vehnat v líce krev: mé kousky hlouposti i bídáctví, jízlivost cizí, pýcha raněná, chudoby podlost, nouze, bídy hnus,

traplivé scény, chvíle očistce i muky pekla – vše to výskalo a tančilo a vysmívalo se – – Půl dne jsem zíral v širé vody ty,

a když jsem vstal, má duše choulila se kdes v koutku jako vypráskaný pes...