MORAVA.

Mám rád tu zemi... Koně třesou hřívou, a kočár letí... Požehnanou nivou se oko toulá... V žita stříbrošedá a pšenky zamodralé vítr leh

a, čtverače, v ně noří se a zvedá a široce se válí po klasech, kde rudé máky června k oslavě jak praporečky plynou do široka

a chrpy patří na svět jímavě pohledem modrým oddaného oka. Mám rád tu zemi... Duše otvírá se, jsi se vším smířen, odhodláš se zase

žít ochotně – neb život těší, hřeje. A krásno je, že takhle skřivan pěje, že slunce plá, že vzduté mráčky jdou tak lenivě a lehce nad hlavou.

Na lánech řípy lidé klečí. Plejí. Jsou sežehnuti na měď v obličeji, muž v haleně a volných nohavicích a ženy v krojích barvami se skvících –

jak jedeš, pohledem tě ocení a slůvkem poví si svá mínění a zase plejí. Míjíš bílou ves, kde rozhořčil se unuděný pes

a husy snící v středu silnice rozpřáhly křídla směšně křičíce. Staříček suchý, dávno neholený, na prahu sedí, oči přimhouřeny,

a dýmá z lulky – vlídně pozdraví a upře na tě pohled zpytavý. – Nu což? – ty ptáš se touže po rozpravě. – No, tož! – on bodře, ale vyhýbavě

a mávne rukou. To už jeho zvyk, (dáš zastavit), on sdílně vypravuje, leč jaksi šikmo tebe pozoruje a nedá duši vyjít na jazyk –

a ty zas cítíš: krev to tvoje rodná, tak čistá, drahá, věrná, úctyhodná, leč ty jsi roky v cizích zemích dlel a jeho mluvu hodně zapomněl,

on pravdu má, že kosmo tě tak měří, snad uvěří pak a snad neuvěří. – Dál jedeš... Lesík. Habry, borovice a břízy, našich hájů krasavice,

po zemi bují vlasy svěžích trav, z nichž modrý zvonek kývá na pozdrav, ve snětích drozdi měkce hlaholí, kukačka volá v blízkém okolí

a duší jako vůně zlehynka z mladosti dávné táhne vzpomínka, takový vděčný nad životem ples – tak bylo tenkrát – tak je zase dnes!...

Teď otevřel se výhled do kraje: je v slunci stopen, mlčí, dřímaje s vískami svými v klidném údolu, i s obdélníky polí, skvrnou borů,

i s pruhy cest a stráží topolů i stádem lenošícím na úhoru – a slunce hýčká nejčistším jej leskem, a vzduch se vlní nad ním rozžhavělý –

až nádhera ta zachvátí tě steskem, a oči přivřeš, aby neviděly...