Dvě dobročiné paní setkaly se
(stopadesát let, pravých zubů sedm,
dva hbité jazyky a jednu míru
pro všeliké ty zkaženosti světa
a jeho tvorstvo mají dohromady)
s košíky kuchyňskými v ohbí rukou
– neb čile pomáhají v domácnostech,
nechtíce zdarma chléb jíst dětí svojich –
a stojí v rozhovoru na chodníku.
Ta jedna – blesky nevybité v očích
a v hlase třesoucí se rozhorlení –
dí zlověstně: – Teď u drogisty zase
já viděla ji! Tu X! Pozdravila
a tuze slušně – já však změřila ji
a dala znát jí, co si o ní myslím! –
A druhá vážně potakává hlavou:
– Já viděla je oba na ulici
v poledne pravé, šli tak beze studu,
sta lidí vidělo to! – – A co chcete?
My byli s dětmi tuhle ve Stromovce,
my v restauraci na kávu si zašli,
a oni tam! A před tisíci lidmi
u stolku seděli a bavili se!
Nic do toho mi – ale přiznám se vám:
já místo nich jsem zahořela studem!
Jo, mravy dneška! Za našich dob, paní –
– Ba, za našich dob! – – Jednomu se divím,
proč nenajmou si někde pokojíček
pro schůzky svoje! Načpak takhle dávat
jen pohoršení počestným všem lidem! –
I má řeč to je. Ano, pokojíček.
Za našich časů – – – Dobročiné paní
tak rozsuzují s přísným rozhorlením
a s lehčím svědomím (neb vykonalo
svou lidskou povinost) se berou vážně
k svým domovům, kde morálka a slušnost
svá žezla drží v tklivé harmonii.