Proč obrací se nyní oči moje, kdykoli patřím na hvězdnaté pole, jen k tobě, hvězdo veliká a bílá, jež prvá ze všech opouštíš své místo
ni družek nedbajíc ni povinnosti a v tmu se bereš, jako odcházívá z bitevní vřavy vojín poraněný? Bůh slaven buď, pán světa, všeslitovník,
jenž vládne na dni soudu. Kéž nás vede jen přímou cestou, cestou těch, k nimž patří pohledem milostivým – – – ach, ta slova zní prázdně mi, má duše v nich se nechví.
Jen jakbych oblázků pár přesypával do ruky z ruky – – tak je vždycky nyní. Zmizelo všechno. Zatvrdil se Allah a zjevení mé duši nedopřává.
Mdlé ruce vztahuji vždy po té chvíli, jak tenkrát byla, do proudících časů, ty běží mými prsty jako voda a vytáhnu-li ruku, vždy je prázdná.
Noc byla plna světel jak ta dnešní, Chadiža spala, plochou střechy domu já procházel se – tu mým tělem prošly mráz s žárem, náhle pad jsem jako podťat
a leže nehybně já slyšel písně a hudbu harf – a boží anděl přišel... Za ruku vzal mě – cítím, že mám křídla – a z Mekky letěli jsme v Jerusalem
a odtud vzhůru ke hvězdnaté pláni. Ved nebem šesterým mě – v sedmé nebe mu svatá bázeň vkročit zbraňovala, tož sám jsem vstoupil do skvoucího mraku,
jímž Allah zahalen je. Hrůza prošla mým tělem a já cítil na rameni spočinout velkou chladnou ruku boží... Proč anděl ke mně víc už nepřichází?
Proč neklade mi znovu v duši slova, jež pověděti měl bych lidu svému? Vždyť uši jejich stále ještě žízní a oči jejich stále ještě prosí –
čím napojit je, je-li sucho v duši a ret můj mdlý a jazyk neohebný?... Kdy přišel naposledy?... Ano tenkrát u Badru v bitvě, kdy mi v tísni vnukl,
bych písku hrst vmet Koreišitům v oči a oslepil je... Teď se chví má ruka a přejede-li obličej a čelo, tu čtou mé prsty písmo stáří na nich,
znak spustošení, jaký zanechává Asrael všude, kde se křídlem dotkne. Ó Allah, zanevřels na sluhu svého? Vždyť mnoho ještě provést chci k tvé slávě
a jmeno tvé nést do dalekých krajin k národům cizím, jak mi nakázáno kdys andělem tvým, bílým Gabrielem. Proč opouštíš mě? Co mám říci lidu?
Jak palma bez vody já scházím, hynu a opěrou mám býti milionům. Proč nedals padnouti mi v ryku boje a vylít krev, z níž člověka jsi stvořil?
Hle, na zahrady déšť tvůj aspoň padá a déšť-li nedáš, aspoň rosu pošleš – kde já však nabrati mám vody živé, bych svlažil duše žíznící a žhavé,
když ani kapka rosy nedopadá z tvých rtů v mou duši? – – – Vykládám, jak umím, opuštěn tebou čerpám ze své duše, však v duši sucho je a úpal pouště.
Jak vést, když sám nevidím? Kroky moje jsou nejisté, má cesta není přímá a pískem kraje jdu, kde Samum zavál každičkou stopu. Jde ta cesta k ráji?
Vždyť nevěřím v něj. Přeludem lid sytím. Tak oasa se často jeví v poušti umdlených očím bědné karavany a lákavá je napnout síly k metě
v háj palmový a k studním svěží vody... Či ubírám se přece k tobě, Bože, jsa poutník cesty neznalý i cíle a drahou nejistou a bez znamení?
Ach, jednou ještě kdybys pověděl mi, jen jednou ještě! – – – – – – – – – – – Ticho. Marno všecko. Já darmo čekám, jak jsem čekal včera. Ta bílá hvězda, k níž se denně musí
mé oči dívat, zapadla zas časně a druhým menším zářit zůstavila. Sestoupím v dům svůj. Aišo, ženo moje, nejdražší květe, jejž jsem utrh cestou
života svého, bdíš as, čekáš s touhou, až navrátím se. Vznešená tvá duše dojista cítí, jaká muka nesu v svém bědném nitru, neboť oči tvoje
mě pronikají a tvá ruka klade se kol mé šíje jako měkký obklad ran duše mojí... Allah, věčný Bože, buď milostiv mi, dej mi těch jít cestou,
k nimž laskavě zříš, a ne těch, kdož hněv tvůj – ne, nelze modlit se už – – – snad až zítra – a ne-li zítra – – – Allah, věčný Bože, kéž raděj noc ta poslední je nocí,
jež pro život mi byly usouzeny...
Cookies on Poetry Cove