Modruško má – (víš, má zlatá,
vůbec něco o Modrušce?
Z pohádek mé báby byla
pohádka ta o Modrušce
nejdražší mi, nejmilejší.
Mohla dobrá bába moje
povídat jich deset, dvacet –
já je vyslech trpělivě,
neb jsem věděl, v posled poví
přec jen onu o Modrušce.
A když bába potom začla:
Za lesy a za horama,
za mořem a za řekama
do knížecích jasných síní
šla Modruška do služby –
sladké mrazení mi chvělo
mladým tělem, každé slovo
zpíjelo mě něžnou hudbou,
a mé rozevřené oči
viděly ty dalné kraje,
kde Modruška sloužila.
Nad princezny z pohádek všech,
nad tu s hvězdou zlatou v čele,
nad tu spící žití celé,
nad tu otcem uzavřenou,
nad tu drakem unesenou,
nade všecky nejluznější,
nejkrásnější, nejmilejší
byla bledá Modruška.
Pro své velké milování
tuze mnoho vytrpěla,
ale v posled nahradila
pohádková spravedlnost
všecky útrapy jí slavně –
a teď víš už, kdo to byla.)
A já vlastně dnes ti nechtěl
(něžná hudba dětských roků
notovala mi to jmeno),
více říci, než to sladké,
než to vroucí: Modruško má. –