Bezkrevná chorá společnost
nás v mukách porodila;
vztek choval nás, kojila zlost
a v žluči je naše síla.
Svou roditelku vlečeme,
kol rukou její kštici,
a rozhořčeni bijeme
ji v nalíčenou líci.
A pochybnostmi zmítáni,
kam vstavit nemáme nohu,
však ženeme jak Titáni
na Olymp starých bohů.
Za sebou mosty spáleny,
otcovská v troskách chata,
do očí dým štípe, plameny –
a noha dále chvátá.
Třpytivých veršů sladkota
je hozena kams v hloubi,
chcem slyšet hymnu života,
kde oheň s krví se snoubí.
Po salvách potlesku, vavřínech,
netouží naše nitro –
svým hodným dětem je, světe, nech –
my čekáme jitro, jitro!
A klesnem-li, než rozletí
se obzorem světlé ty střely –
náš let bude hlásat paměti,
že chtěli jsme k němu a spěli.