A takové už pozemské jsou věcí:
je špína dob a není vyhnutí –
muž octne se v ní. Bláto může téci
mu v ústa, hrdlo – třeba k zalknutí.
Však tu, již miluje, ať vznáší vzhůru
jak Atlas svět ku klenbě zářící –
ať zírá její zrak jen do azuru,
a špína nejde ani k střevíci!