Ba, naše vojny! Časů těch už není!
Co vy vedete – toť jen zabíjení
a hanebno mu jmeno války dát!
Přepady náhlé, léčky, úskok lestný –
jak možno, aby kavalír se čestný
tak snížit chtěl a k tomu ruky dát?!
My jinak sloužili jsme tenkrát králi,
my jinak na čest Francie jsme dbali,
my nejsme slávy její proradou:
a nebýt barbarských a hrubých Prusů,
již začli válčit bez forem a vkusů –
jsme jistě prvou světa armadou!
Tak bylo tomu: v rovině my stanem,
kde setkati se máme s Angličanem,
– a ve Flandrech jsou pěkné roviny –
my vzkázali mu, libo-li se bíti,
by šiky svoje ráčil rozložiti,
my že jsme k službě každé hodiny.
Brit přijal srážku. Dobrá. V okamžiku
už čelem stanem proti jeho šiku –
tu maršal náš se z řady vychýlí
a klobouk smekna, s něhož pero vlaje,
mávnutím ruky dvorně vyzývá je,
by prvou salvou začít ráčili.
Tož Angličani prvou salvu dali:
my, jako zeď, jen vzkřikli: Sláva králi!
nu, účinek byl ovšem trochu zlý –
leč co se mohlo stát? Jen pole ztratit.
A málem bychom – – To však nelze zvrátit,
že šlechticky jsme válčit dovedli!