Let osmdesátšest už jdu tím žitím...
Prý nezemru. Prý musím nesmrtelným býti.
To prvé – nevím. Druhé – dneska cítím,
že správno. S houpačky té svého žití
před párma roky já jsem upaloval,
až příliš dole byla. Jsem zas tady.
Jak děd, můj pán kdys, vždycky pariroval,
tak pariruje dnes vnuk jeho mladý.
Jsem u hvězd. Dole rozložitá říše –
mé dílo. Po otřesech, chvílích trudu
mou duší žije, dychem mým zase dýše –
snad zemru – v ní však nesmrtelným budu.