Je pokoj po Evropě, ale klidu
tu člověk nemá. Ve dne v noci hlídá
bezpečnost států, podaného lidu,
neb korunám on za vše odpovídá.
To ono neschvaluje ve Francii,
i v Německu jsou prostořeká pera
a šprýmy obrázkové. Policii
je nutno honit z rána do večera.
Je dlužno pozor dávat na zednáře,
na noviny a verše všelijaké,
a v Italii honit karbonáře
a kluky, jak ten Mazzini je, také –
nu, aspoň v Rakousku vše v pořádku je –
buď bohu chvála. Dobré národnosti,
a nejvyší pán stále parýruje
a pěkné ženy máme v společnosti.
On parýruje, pravda. Člověk dělá,
co on si přeje, on pak to si přeje,
o čem já vím, že bude mu to zcela
i prospěšno i zdrávo. Tak se děje.
A při tom člověk není zpátečníkem,
ne, mohu vyznat hrdě, bez okolků;
plán mnohý svědkem, jenž byl přijat s díkem
a zavřen nejvyším mým pánem v stolku.
Což konečně mi jedno. Člověk musí
svědomí svému sousto hodit časem –
pak lehčej jaksi chvilku šťastnou zkusí
ulovit pod zářících očí jasem.
Jen sluch by člověku měl lépe sloužit,
je hloupě nepříjemno nedoslýchat –
to dámám vadí, těžko jim pak toužit
a před nahluchlým marno také vzdychat.