Řada čísel probíhala chvatně černou hlavou pana Belgiojosa, v prázdno zíral, ale viděl houfy lesklých zlaťáků a odhadoval
počet jejich, houf ku houfu sčítal, potom vyzkoumat chtěl násobením správnost předešlého sečítání, nezvyklou tou prací velmi trudě
plaché vědomosti svého mozku. Na to zabod přes stůl pohled v mnicha: – A ty pravíš, mnichu, že lze koupit odpustky všech sebe těžších hříchů? –
– Indulgence na všechno mám, pane. – – Na lež? – – Na lež. – – Krádež? –
– Krádež. – – Dobrá. Křivou přísahu? – – I na tu, pane.
– A což vražda? – – Vše lze odpustiti, ovšem podle výše přesné taxy. – – Pověz ještě: jsi jist zcela, mnichu,
po smrti že Pán ty věci uzná a že nedá trpět v pekle duši? – – Jist jsem, pane. Neboť Kristus nelže. Co je tady církví rozvázáno,
bude rozvázáno také v nebi. – Zase zíral v prázdno Belgiojoso, odhadoval, násobil a sčítal: – A co stojí odpuštění vraždy? –
– Dvacet zlaťáků. – – A desíti vražd? – – Dvě stě zlatých. – – Mnoho peněz, mnichu.
Mnoho peněz. A máš rukojemství? – – Zde ty listiny. Hleď pečeť, podpis. Všecko pravé. Všecko nesu z Říma. – – To snad platí pro minulost, mnichu? –
– Také pro budoucí činy, pane, svatá církev všecko smí a může. – – Deset takových mi připrav listin, půjdu zatím pro peníze, mnichu. –
Přinesl je. Opatrně sázel zlaťák ku zlaťáku v plochu stolu. Teskně zíral na ně. Čím víc rostly, tím je pomaleji vysazoval.
Už byl hotov, zastavil se chvíli: – Dej sem, mnichu, ještě jednu blánku! Celkem jedenáct. Tak. Přepočítej, nechci ošiditi svatou církev.
A ty listiny jsou dobré, platné? – – Všechny správné. Podpisy viz, pečeť. – Večer byl už. Do torby mnich shrnul řady zlaťáků, přál pánu štěstí,
vyšel z hradu. – – – – – – Ráno nářek v městě. Deset nejbohatších lidí bylo četou zakuklenců povražděno, dům a kasa jejich vyloupeny.
Na cestě pak, která vede z města, ležel mnich. Byl skolen ranou meče. Ležel vedle prázdné torby svojí.
Cookies on Poetry Cove