Svou ručku malou bílou, svěží
mi svěřte – jenom na chvíli...
v ní celé moře štěstí leží,
a šťasten, kdo jí docílí...
Žár slunce tady mile pálá,
park chví se dechem májovým –
tak, slečno má, co jste se ptala,
já poctivě vám zodpovím.
Mé lásky? Pocit vonný, sladký
mi dávaly vždy z počátku,
já házíval vždy život vratký
vší silou v takou pohádku –
A když jsem ztracen žil v ní zcela,
tu drobounkými prstíky
v mé srdce ručka zarážela
své prosaické špendlíky,
a když jsem vykřik – ona vstala
a s rozhorleným pohledem,
že bídákem jsem, povídala,
kde cítil já, že bědným jsem.
– Proč mi tak divně v oči zříte?
Proč se tak náhle smějete?
Dnes možná, slečno, nevěříte –
však jednou též tak řeknete!
Nuž, krátce: Všechny lidské chvíle
mi nějaký jed otrávil,
můj celý život nemá cíle
a hledat mu ho – nemám sil.
I bojovat mi protivno je –
a za co? Nemám zápalu;
náhoda zmítá žití moje,
jež nuda sžírá pomalu.
Kde příčiny? Ach, když tak zbývá
po pyšné lodi bídný vrak,
jenž zoufale se mořem kývá –
nač ještě ptát se: proč a jak?
Jen k vaší ručce sklonit hlavu,
ji jednou ještě políbit,
pak klobouk vzít a bez pozdravu
a nenápadně do tmy jít...