To bylo za dnů mladosti tak před patnácti lety, že člověk z pouhé bujnosti své měnil toiletty.
A mnohý nahý přišel, vzal, co válelo se v domě – nu, dobrodiní udělal jsem často nevědomě.
– Jak pak se, pane Dyku, vám v tom šatě chodí? Placet? (Toť latinské je!). – Jen se ptám, nic nemusíte vracet.
– To byl kdys háv můj lyrický a leckde se teď nese, však vy jste člověk praktický a v mnohém vyznáte se:
– Knoflíky nové má teď frak, jsou sežehleny spodky, a vidno, nyní žlutý lak na moje máte botky,
– nu, toť věc vkusu. Ale plášť se vydařil vám věru, podšívka rudá svítí zvlášť efektně v ulic šeru!
– A chodit tak v tom obleku a láti jeho dárci po široku a daleku – jste originál arci!
– A že jste byl vždy přebystr, jste literární perla – oh, lehce může filistr vzrůst na Verfluchter-Kerla!
– Jen poplést trochu láním svým kavární Pavly, Petry – a už jsou vaším vlastnictvím ta metra i ty metry!
– („Metra a metry“ – jasno už? „inferi“, trvám také? Čiperný získá u nás muž znalosti všelijaké!)
– Však v plánech račte pozor dát! Je lehko lidi zmásti – však aby nevlez diplomat si do svých vlastních pastí!
– Když trháte mé kalhoty, jež máte na svém těle – nevyjde pak kus nahoty na boží světlo skvělé?
– A jak pak má být, řekněme, i v dalším žití toku? Což pak ty dnešní šaty mé za ňákých dvacet roků?!
– Labuntur anni. (Latina a smutného cos značí) ať potom není příčina k bezúčelnému pláči!
Nu dost. To je to společné, co s panem Dykem máme. To na otázky všetečné, bych ukonejšil známé.
Cookies on Poetry Cove