Pro tmavé, dlouhé řasy jí v oči nezapadl lesk světla, by tam vzplál svým svitem magickým, v nich svatý, modrý šer jak v tichém chrámě vládl, kamž padá oknem gotickým.
Obličej něžný, bledý a mramorově čistý, vlas tmavý halil jí zpol čelo dumavé, rty jako svinuté dva sametové listy, dva listy růže krvavé.
A snivá dívčí duše jí dlela v štíhlém těle; zjev její každého vždy nutil vzpomínat Goethovy Markétky, než Faust jí řekl směle: „Smím, krásná slečno, sobě ždát?...“
Můj přítel, idealist, rád měl ji láskou vřelou – ne láskou, vášní? – ne, to byl as onen cit, jenž vede novicku v tu celi osamělou, by mohla jenom Kristu žít.
Jich hovor přitlumený byl rozmluvou dvou dětí, nad svými nápady, jež propukají v ples, jich čistý polibek z těch jeden, které letí jak modlitba hned do nebes...
Tři minuly jim roky v tom zvláštním milování... Tu v ní, v té světici s cudnýma očima, se touha ozvala jak bouře z nenadání: být tím, čím žena býti má...
Můj přítel proklínává teď muže s rudou tváří, jenž drzou rukou svou strh’ ten květ nevinný, jenž v létě poveze ji všedně ku oltáři, však dřív snad děcko na křtiny...
Můj přítel při myšlénce té zoufalostí šílí: dřív, nežli slední květ po sadech dokvěte, že ona skloní prs, ten jemu svatý, bílý k rtům křičícího dítěte...
Nech, příteli, už klidně teď květ ten odekvésti, je marno naříkat... Jak káže světa řád, pro hloupou bobuli květ lilje bez bolesti
vadne a klesá na zem rád...
Cookies on Poetry Cove