Zem oživla a v pýše libé
své půvaby vstříc slunci nese,
a vše zas, co se na ní hýbe,
buď vraždí nebo miluje se.
Zvěř, ptáci, rostliny – vše splítá
se v mysteriu Smrti-Žití,
a výheň slunce obrovitá
na všecko zlatým žárem svítí.
A člověk, výkvět tvorstva všeho,
jde, pozoruje, hlavou kyne,
kol běhu věcí žití svého
guirlandy sladkých veršů vine –
jak by se daly pravdy ony
do hravých zvučných veršů skrýti,
jako by mohl nad zákony
vylhávat smysl svého žití;
že chce a touží zachovat se,
vše druhé, co zde žije, vraždí,
a miluje, že Osud sladce
jej k zachování rodu dráždí.