Je tělem z těla mého. Matkou zovou
mě vděčně jeho rty. Svět cítí snad,
že místo srdce kouli kanonovou
ve hrudi nese. Já vím: má mě rád.
Byl hochem – vidím jej tak posavad –
ne jak mí druzí – s tváří olivovou
a divných očí samotna vždy stát
a za mráčky zřít, kterak slavně plovou...
Můj hoch, můj císař! Jen by pamatovat
měl na čas příští... Vždyť se... těžko říci...
Sám peníze by neměl rozhazovat
a choutky Josefiny měl by stříci
a Paulettě by – – – vždyť se může státi – –
Chraň, Madono, jej a vy všichni svatí!