Pravili, že byl viděn divný průvod onehdy v noci. Z Alexandrie táh veliký zástup Satyrů, již hráli na cymbály a na píšťaly pěli,
mávali thyrsy, loučíce se s městem. Bůh Dionysos, který zvláště střehl mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku... Vicinus voják i bůh Dionysos –
vše opouští mě. Bohové i lidé. Jakoby velké slunce padat viděl, jenž nikdy více – – kleštěnec tak řekl. Proč naposledy nemá slunce padat?
Co heroů už prošlo naším světem, a zašli všichni. Zašly velké říše, králové slavní, sama božstva zašla, a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum.
A mudrc tiše poslouchá hlas jeho a neodpoví jemu planým vzdorem. Oh, Antonie, loukoť kola toho, na níž je připjat pozemský tvůj osud,
se svezla k zemi a víc nevznese se. Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata. Ó Kleopatro, vše je dokončeno, vše vyrovnáno, usmířeno všecko.
Smrt neleká mě, neboť zemru patře do tvojich očí, a smrt brankou bude k novému žití, neb na nivách Hadu my dále lásce svojí žíti budem
bez hořkostí, jež přimísil k ní život. A z vody Lethe píti nebudeme, neb nechcem zapomenout svojí lásky. Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy
tvůj Antonius, než jest v této chvíli? Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian... Vše plyne jako bublinové trety, jenž pouští hoši pro zábavu z mýdla –
vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit tvůj Antonius, aby mohl cítit, že největším je ze všech mocných světa, tvou lásku maje, Kleopatro moje!
Hoch Octavian bude vládnout Římem – ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě, i ten bych nyní klidně jemu přidal – ber, hochu, vládni, když tě vláda těší.
Fortuna dařila tě vždy svou přízní. Před lety v Římě, když se v zápas daly křepelky naše, v krvavé když boje můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou –
tvé křepelky, tvůj kohout vítězili. Vem vládu světa, neboj se, můj hochu, tvou ruku teď už nikdo nezadrží. Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné,
jež tolik dnů jste mi už povraždily, v tolika nocech zabránily spánku mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko? Křepelek zápas, kohoutů boj planý,
ubohé hříčky... Proto snad, by člověk v hodině smrti stal se aspoň moudrým, nicotu všeho poznav. Kleopatro, ničeho není žel mi. Litoval bych,
jen tebe litoval bych, Kleopatro, kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným, že zůstaneš tu, sirá moje vdova. Jen tebe litoval bych, Kleopatro,
neb vím, že nikdo z lidí ani bohů už by tě takou láskou nemiloval, jak miloval tě věrný Antonius.
Cookies on Poetry Cove